pro spokojený život

Zkušenosti české aupair - 12. díl

14. 08. 20
posted by: Petra Egertová
Zobrazeno: 1723

V minulém díle jsme dozvěděli, jak veselým způsobem ukončit slibně rozjetou kariéru aupair. Poté, co jsem se s hostitelskou rodinou pěkně rozloučila, už jsem s velkým kufrem odjížděla na druhou stranu města. Do podnájmu ke straším manželům. Co byl můj nový job a jak funguje místní pracovní trh imigrantů, to uvádím v této kapitole.

Při požáru nevyskakujte oknem

Novou práci jsem si předjednala ještě než jsem skončila u rodiny. Našla jsem si přes agenturu práci v továrně na repasování mobilů. Měla jsem obavy, jestli zvládnu pracovní pohovor a vstupní zaškolení. Bylo to ovšem maximálně zjednodušeno. Vzhledem k mizerné výplatě zde byli zaměstnáni především imigranti. A většina z nich anglicky moc neuměla. Ostatně to nebylo ani moc potřeba. V továrně hledali levnou pracovní sílu k jednoduché manuální činnosti a ne nové kardio-chirurgy. Žádné další znalosti netřeba. Přijmutí nových zaměstnanců probíhalo jako hodinové povídání o tom, co budeme dělat,  včetně bezpečnosti práce.

Nemocnice pro mobily

Práce to byla docela pohodová. Do továrny se posílaly mobily z půlky UK na záruční i pozáruční opravy. Softwarové poruchy řešili více znalí pracovníci se speciálním programem v počítači. Všechno ostatní – jako třeba výměna prasklého displeje, vyčištění a kompletace mobilů do krabic – mohli dělat i nekvalifikovaní dělníci. Byly tam ještě další činnosti související s mobilním průmyslem, ale už si to moc nevybavuji. Zato si pamatuji, že telefony, které tam tenkrát byly běžné, dorazily do ČR asi s ročním zpožděním.

Polské buchty

Při práci jsme mohli (většinou) sedět a často si i povídat. Jelikož 98% zaměstnanců (včetně směnových mistrů) bylo cizinci, docházelo tam někdy k paradoxním situacím. Jedna z nich byla ta, když na mě polská dělnice zvyšovala hlas, protože jsem na ni v Anglii mluvila anglicky, ne polsky. Tohoto etnika bylo v UK nejvíce, často docházelo ke kulturním střetům. Mezi domorodci nepatřili zrovna mezi oblíbence. Dokonce bych řekla, že jejich vinou padalo negativní světlo i na Slováky a Čechy – všichni jsme byli dáváni do jednoho (negativního) pytle.
Faktem ovšem bylo, že původní obyvatelé CZ – PL – SR si navzájem dost rozuměli, i bez znalosti jazyka. Se Slováky - to je pořád ještě samozřejmé, z Polštiny jsem rozuměla odhadem tak 30 – 40%. Naučila jsem se tam i pár polských nadávek, bohužel už jsem většinu zapomněla. Nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit třeba takový krásný výraz jako dupa (prdel, buchta). 

Země zaslíbená

Nejen ve městě Ashford, kde jsem žila, byly celé domy, které si pronajímaly jen Poláci, nebo Slováci. Pomalu tak vznikají čtvrtě, kde se domluvíte bez angličtiny.
Čechů tady byla (tenkrát) menšina.

Částečně to bylo i ekonomickou situací té které země. Kamarádi od Baltského moře vyprávěli, že v Polsku jsou některé regiony opravdu velmi chudé a zaostalé. Celé vesnice bez práce. Není se co divit, že do UK přijížděly od nich celé rodiny. A to včetně babičky. Ta zůstávala v pronajatém domě, tzv. „shared house“, a dělala „zázemí“ pro pracující část rodiny. V továrně se mnou pracovala mladá Polka, cíleně přijela do Anglie už těhotná. Dítě porodila v UK, aby měl její potomek anglické občanství. O dítě se starala její máma, která přijela s ní a byla s miminem doma. Zcela jistě to nebyla výjimka.

Podobně to měli i Slováci, kteří byli ještě zvyklí jezdit do Anglie za prací. Samozřejmě záleží z jakého regionu byli. Dnes už to třeba mají jinak. Češi, se kterými jsem se tam seznámila, tam většinou nebyli z ekonomických důvodů. Majorita jich byla vysokoškoláci, kteří jako já hledali spíš zkušenosti, než lepší plat.

Kde domov můj?

Co se mě týkalo, od začátku jsem věděla, že nechci v UK zůstat. V Čechách jsem sice neměla tu nejlepší práci, ale pořád to bylo víc kvalifikované než strkat mobily do krabice. Navíc jsem věděla, že se když na sobě zapracuji, můžu mít dobré zaměstnání odpovídající úrovni mých vědomostí.

V Anglii jsem byla zase na začátku. Všechny moje dosavadní znalosti a 17 (!) let ve škole bylo k ničemu. Začíná se úplně od nuly.
Štvalo mě, že jsem byla na stejné lodi s totálními hlupci, kteří neměli ani vzdělání ani vychování. Trvá hodně dlouho než se člověk znovu vypracuje na svoji úroveň. Všichni známí zde začínali na nejnižších pozicích. Často jako špatně placení ošetřovatelé ve starobincích (tam pracuje jen anglická spodina, nebo přistěhovalci), nebo jako aupair. Ti z nich, kteří v UK zůstali a prolomili jazykovou bariéru, mají dnes slušně placenou práci, často i lepší než mnozí místní.

Přistěhovalci, kteří v Anglii zůstali, většinou oceňují to, jak zde věci fungují, zvykli si na místní systém. Naučili se zde žít a vyhovuje jim to. Mluví rádi anglicky a nechtějí se vracet zpět do (někdy) zahořklých a maloměšťáckých Čech. Ale já si pořád říkám, že doma je doma. Ikdyž tady rozhodně není všechno super.

Cizinec není našinec!

Na druhou stranu, chápu nechuť Angličanů k cizincům. V době mého pobytu tam přijíždělo 40 autobusů polských obyvatel denně (!), slyšet polštinu, slovenštinu, občas i češtinu na ulicích nebyl takový problém.

Ve svém rodné jazyce mluvím a myslím zcela plynule. Umím vyjádřit všechno, co chci a tak jak chci. Než se naučíte stejně dobře mluvnici a slovník jiného národa, trvá to hodně dlouho. Do té doby jste „ten koktající magor“. Konverzaci zdržuje i to, že nejdříve musíte větu v duchu sestavit, pak teprve vyslovit. Slovní zásoba začátečníka je dost omezená, takže mluvu přizpůsobuje svým znalostem a takzvaně „okecává“.

Navíc se k tomu přidává i obava, že se svým neohrabaným projevem zesměšní.  V češtině jsme zvyklí dát důraz automaticky na první slabiku. To spolu se špatnou výslovností často způsobí, že protějšek nerozumí.

Takový blb. Je to vůbec možné?

Hodně rodilých Angličanů nechápe, proč jsou někteří lidé tak hloupí a nedokáží mluvit anglicky tak dobře, jako oni. Pokud jim nerozumíte, klidně vám stejnou větu ještě 3x doslova zopakují, ale nepomůžou vám ani slovem navíc, popisem, ze kterého byste pochopili, co vám říkají.

Taraxacum officinale (Pampeliška lékařská)

Nelze se ovšem zcela divit, že člověk, který se neumí vyjádřit, je považován za prosťáčka (v lepším případě). Uvedu příklad za moji osobu: z české botaniky znám desítky rostlin jejich názvy, českými a někdy i latinskými. V angličtině znám slovo „kytka“ ….
Bavit se o některých hlubších tématech, mimo běžnou konverzaci, téměř nelze. Jak s takovým člověkem komunikovat, co si o něm myslet?


Co příště? Něco o mé nové domácnosti. Trocha zamyšlení o tom, jak je prezentovaná ČR v zahraničí. Zkušenosti české aupair - 13. díl

Předchozí kapitola Zkušenosti české aupair - 11. díl

 

Petra Egertová
Author: Petra EgertováWebsite: http://www.mamavize.cz
Zakladatelka webu pro skvělé ženy www.mamavize.cz. Vystudovala Fakultu životního prostředí. Ráda hledá nové podměty do života i ke sebevzdělávání. Zajímá se o českou historii, celostní medicínu, zdravý životní styl i různé alternativní směry. Nadšeně fotografuje a vytváří foto-grafiku. Maminka dvou dětí. Žije v Českém ráji.

Web používá cookies. Kvůli nařízení EU vás o tom musím informovat.