Po pěti letech jsem zase navštívila zdravotní zařízení v naší obci. K doktorům jdu jen v nouzi nejvyšší, jinak se jejich rajónu vyhýbám jak daněk v době odstřelu. Znovu se důrazně přihlásily moje ledviny. Mám pokaždé o dvě vrstvy oblečení víc než ostatní, nesednu si ani na venkovní terase a hádejte kdo vždycky nastydne? Podle čínské medicíny jsou tyto orgány spojené s (nezpracovanými) emocemi. Blbost. Jsem úplně v pohodě přeci. Tyhle woodo-tajči řeči jsou dobrý leda tak pro přecitlivělý kytičkáře a prázdný mozky z Václaváku. Já jsem tvrdá česká matka. Ta vydrží všechno a ještě dvakrát.
Tak jsem tedy dorazila do nemocnice. V kabelce mám panáka ranní moči a radostně fedruji známou vůni desinfekce. Jen ta cedule na dveřích mojí ordinace je nějaká jiná. Přistoupím blíž a jako žáček před tabulí nevěřícně čtu: KANTÝNA.
Co to jako má být? Ptám se na vrátnici. „Urologie?“ paní v kukani si mě nedůvěřivě prohlédne a posune si přitom brýle, „ta už tady není. Musíte si zajet do krajského města. Ale dole ještě sedí sestra, jestli potřebujete napsat plíny.“
Třicet kilometrů se mi fakt jezdit nechce. Plenky zatím ještě nepotřebuji, ale kdo ví, co se tady z toho vyvine. Alespoň se zajdu podívat do toho suterénu, když už jsem tady.
Ignoruji nápis neklepat a ťukám. Starší sestra slíbí, že mě přijme. Mám vydržet. Čekárna je útulná jako byt masového vraha, který si doma vystavuje momentky z práce. Na oprýskaných stěnách visí fotky genitálních vřídků, zduřená prostata a její operace, průběh rakoviny močového měchýře, mapa počtu úmrtí na nějaký karcinom, barevně odlišená dle věku. Udělá se mi ještě trochu víc nevolno, ale v žádném případě nespadnu na zem – do toho prošlapaného lina ani na ty rozhrkané židle, které pamatují ještě soudruha Gagarina.
Setra je milá paní, čtyři roky před důchodem. Ze stávající situace je nešťastná, ale rozhodnutí jí nepřísluší. Doktorů je málo a na malou ves se nehrnou. Vytiskne mi seznam ordinací v okolí. Nejbližší je odtud 20 kilometrů. Tam ale neberou, jak mi smutně sdělí. Rezignovaně mi nabídne alespoň ty plíny, což je asi hlavní důvod, proč tu ještě sedí. Také pomáhá starším pacientům s elektronickou objednávkou k panu doktorovi do krajské ordinace. Pro většinu babiček a dědečků je e-mail jen jakési sprosté slovo a bez pomoci jsou ztracení.
Poděkuji sestře za všechny informace a skoro utíkám pryč. Uvědomuji si, že mi zas tak zle vlastně ani není. Měla bych přestat simulovat. A vůbec. Světoví lídři budují na summitu v Praze ekologickou, spravedlivou a sociální Evropu a já tady skuhrám s nějakýma ledvinama. Koho to vůbec zajímá?
Jdu si koupit urologický čaj, teplý bačkory a lopatu. Pro jistotu. Snad mě někdo alespoň zakope, kdyby došlo na nejhorší.
you can also like
1 komentář
Komentáře nejsou povoleny.