Kniha sice popisuje zážitky klinické smrti (které mohou někoho k smrti nudit 😊), ale také čtenáři nabízí hlubší zamyšlení o našich životních postojích, které mohou léčit i zabíjet.
V Číně považují rakovinu za „nemoc západních lidí“ a její výskyt je v Asii mnohem menší než v Evropě. Je to (jen) stravou? Západní medicína investuje do technologií a preventivních kampaní, které posilují v lidech podvědomý strach a bezmoc. Východní kultura usiluje o dobrou fyzickou pohodu jedince a harmonizaci celého těla.
Popisovaný příběh se udál v Hongkongu, kde se střetává vliv Evropy s kulturou Asie. Tady můžete věřit v Ježíše, Kršnu, Alláha, Buddhu nebo být český ateista ;-).
Autorčini rodiče byli Indové žijící v domluveném manželství. Rodina vyznává hinduismus (Nirvána pro ně není hudební skupina, ale cílová reinkarnace a kdo zlobí, dostane špatnou karmu). Doma mluvili původní sindhštinou, se služebnou čínsky a anglicky se Anita učila v britské škole. Rodiče jí také vybrali ženicha. Jenže ze svatby sešlo.
Anitu to trápilo a vyčítala si, že není dost dobrá a že zklamala svoji rodinu i komunitu. Nakonec si našla manžela sama a vypadalo to, že má konečně život, jaký chtěla. A přišla nemoc.
Nejprve dostala rakovinu její nejlepší kamarádka. Anita se začala bát, že onemocní také. Stala se přísnou vegankou, jedla jen bio. Přečetla všechny dostupné materiály o prevenci. Čím víc toho věděla, tím víc se začínala bát. K jejímu pocitu nedostatečnosti se přidal ještě strach z nemoci.
A pak si našla bulku nad klíční kostí. Lékaři jí diagnostikovali Hodgkinův lymfom. Její nemocná přítelkyně rakovině podlehla a Anitu naplnil hněv, děs, marnost, strach a zoufalství. Hledala pro sebe další informace, zkoušela přírodní léčbu, hypnózu, meditaci, mantry, čínské bylinky.
Nakonec dala v práci výpověď a odjela se léčit do Indie dle ájurvédy („Rakovina je jen slovo, které vzbuzuje strach, původcem všech onemocnění je nerovnováha organizmu„, dozvěděla se). Když se vrátila domů, cítila se zdravá. Jenže opět dostávala desítky (protichůdných) rad – Ájurvéda: užívejte cukr a mléko, maso nikdy (nejhorší je vepřové!)*, Tradiční čínská medicína: jezte maso, nejlépe vepřové, Západní léčitelství: nejezte cukr a mléko (vyživují rakovinné buňky!)
(*Tady bych jen podotkla, že indičtí praktici jistě neměli na mysli 100% sacharózu z průmyslového cukru, ale nějakou přírodní sladkou alternativu viz článek Hořká pravda o sladkém cukru, takže v tom až takový protiklad nevidím).
Každopádně Anita opět spadla do svých strachů – a nemoc se k ní vrátila. V hrudníku jí vyrostly nádory velké jako citróny, na kůži měla vředy, nedokázala jíst. Skončila na invalidním vozíku, neschopná dýchat bez kyslíkové masky. Lékaři jí dávali pouze hodiny života. Byli svoláni příbuzní, aby se s ní přišli rozloučit. Pacientka upadla do kómatu. Došla do stádia klinické smrti.
Popisuje ji jako stav rozšířeného vědomí. „Viděla“ situaci nejen kolem svého fyzického těla, ale zároveň „slyšela“ rozhovory lékařů v jiné místnosti a „vnímala“ myšlenky svého bratra, který seděl v letadle tisíce kilometrů daleko a letěl za ní. Přestala mít bolesti a chtěla to sdělit svým blízkým, jenže ztratila možnost ovládat své tělo.
Pobyt „tam nahoře“ pro ni byl příjemný. Těch poznání, ke kterým nemocná žena dospěla, bylo mnoho, koho to zajímá, jistě si detailně přečte v knize. Zajímavé je i to, že Anita „věděla“, že po překonání dané (energetické) hranice, už nebude cesty zpět – a ona se rozhodla vrátit.
Třicet hodin od počátku kómatu se probudila. A prohlásila k šokovaným lékařům i rodině, že bude v pořádku. Za další dva dny lékaři konstatovali, že jí začaly zázračně pracovat orgány a během pouhých tří dnů se jí výrazně zmenšily nádory i otoky uzlin.
Anita měla naprosto euforickou náladu, chtěla se smát, poslouchat hudbu a povídat si, takže ji pátý den přesunuli z JIP na běžný pokoj, protože rušila vážně nemocné pacienty.
Lékaři nemohli pochopit (natož uvěřit) její uzdravení, odebrali jí proto vzorek kostní dřeně a udělali biopsii lymfatických uzlin. Rakovinu nenašli. Pět týdnů poté, co ženu přijali v terminálním stádiu rakoviny, odešla jejich faktická mrtvola po svých a s úsměvem na rtech.
Závěr knihy je hodně filozofický, autorka uvádí, jak se její priority změnily. Možná má pravdu, když říká, že všichni bereme všechno moc vážně (včetně sebe), stresujeme se kvůli budoucnosti, máme strach o peníze a o práci … a málo se smějeme a bavíme.
Na otázky, jak se uzdravila, odpovídá, že konečně přestala žít ve strachu (když se člověk zbaví obav ze smrti, moc strachů už nezůstane …) a také že odpustila sama sobě.
Asi ne každému je dán tak totální způsob sebereflexe. Jako více „praktická“ (a na české podmínky lépe využitelná) se mi jeví metoda pana Breusse – doporučuji k pozornosti jeho publikaci, kterou popisuji zde.
P.S.
Ještě můj osobní dodatek k prožitku blízké smrti: Někdo je odmítá jako poblázněné reflexy umírajícího mozku, jiný přísahá na smrt své babičky, že jsou pravdivé. V naší rodině také podobnou zkušenost máme (dotyčná osoba měla v pěti letech zástavu srdce i dechu při epileptickém záchvatu a popisovala, že viděla sama sebe z výšky a slyšela osoby pod sebou, které se jí snažily oživit. Rovněž vyprávěla, že se jí „tam nahoře“ líbilo, ale „dostala příkaz“ a musela se vrátit).
Shrnula bych to asi tak, že toto publikace si své čtenáře najde – stejně jako odpůrce – a tak to má být ;-). Každopádně může být inspirací a nadějí ve chvíli, kdy „všechna ostatní světla zhasnou“.
Musela jsem zemřít (Anita Moorjani), podtitul Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení, Euromedia Group, edice Světový bestseller, 2013